Setkání s EuroFinancial

V místnosti byla jen matrace široká 140 cm, která ležela jen tak na zemi. Dále pak rozkládací křeslo, které se moc rozložit nedalo. Okolo už bylo jen okno, nefunkční akumulačky, věž, pár cédéček, tašky a krabice s našimi věcmi. Přesto to bylo lepší, než na začátku, když jsem musela bydlet u sedmdesátileté pratetičky ve Starých Ďáblicích, která mě nutila být nejpozději v deset hodin doma. Tady jsme alespoň byly tři holky, s téměř stejnou velikostí oblečení. Když už nic, tak se mi alespoň trojnásobně rozšířil šatník. To byla asi jediná výhoda, na kterou si dnes vzpomínám. Představte si například situaci, kdy si některá z nás chtěla vzít domů návštěvu... Příliš jsem se tedy „doma" nezdržovala.

Praha mi přišla úžasně veliká a zábavná. Musela jsem být prostě všude, kde se něco šustlo. Na jednom z koncertů v Rock Café jsem se seznámila se slečnou, s níž jsme si postupem času dohazovaly různé brigády. Byl to jeden z mála způsobů, jak si vydělat alespoň nějaké peníze na bydlení. Nájem nás každou stál 2000,- měsíčně a platily jsme ho dceři majitele. Bohužel nám ani svému otci neřekla, že jí vyhodili z práce a tak z našich peněz žila. Z bytu nás tedy pro neplacení nájmu vyhodili. Na pár týdnů mi tehdy nabídl azyl kamarád z Karlína. Alespoň do té doby, než si vydělám na kauci na nějaký nový podnájem.

Když mi po nějaké době opět zavolala kamarádka z Rock Café, že tentokrát se se mnou musí strašně naléhavě osobně sejít, měla jsem spíš strach, jestli se jí něco nestalo a tak podobně. Naprosto vyděšeně, že nic nestíháme, mě táhla rušnou ulicí a rovnou do cizí kanceláře. Až na místě jsem se dozvěděla, že jdu vlastně na přijímací pohovor do makléřské společnosti. Za stolem mě čekal velice příjemný a hezky vypadající manažer. Asi po čtvrthodinovém rozhovoru jsem si říkala, že jestli jsou tu takoví všichni chlapi, tak následující den na vysvětlení dalších podrobností ohledně práce rozhodně přijdu. Byla jsem nadšená a naprosto vděčná za možnost stálé práce, aniž bych zatím měla tušení, čeho se týká. Měla už jsem dost jen nárazových brigád... Manažer celou dobu mluvil o finančním trhu, pojišťovnictví a tak podobně. To vše mi bylo na hony vzdálené. Rodiče nikdy kromě povinného ručení žádnou pojistnou smlouvu neměli a jejich postoj k celému finančnímu trhu byl spíše negativní. Nezabránilo mi to ale v přesvědčení, že to, co bude potřeba, se prostě naučím.

Bylo 27. října a v zasedací místnosti okolo mě bylo najednou víc a víc lidí. Přemýšlela jsem nad tím, jak si z nás všech pak chtějí někoho vybírat, když nás takhle vlastně moc nepoznají. Třeba se budou na něco ptát...? A ptali se. Počítali jsme slevy na povinném ručení, provize z jednotlivých obchodů a čím víc jsem se o firmě dozvídala, tím víc jsem byla nadšená. Kde ale já, která od rodičů dostávala peníze sotva na jídlo (a to 150,- Kč na den), vezmu na vstupní investici? Není? Jen si prostě mám spořit? Perfektní! Na to si alespoň ze začátku na brigádách určitě vydělám a pak už budu mít peníze odsud.

Okamžitě po zasedání jsem volala mamince, abych jí s nadšením mohla vysvětlit, jakou možnost jsem dostala. Byla trošku zklamaná, že nebudu pod ní v síti v jiné firmě, kde sama pracuje, ale že jsem si našla něco svého. Nakonec mi řekla, ať to zvážím a jestli si myslím, že to bude pro mě přínosné a bude mě to bavit, ať do toho jdu. 28. října 2004 večer jsem tedy v kanceláři s panem Bezděkem podepisovala smlouvu a o pár desítek minut později s panem Hinterbuchnerem životní program.

V prvním týdnu jsem prošla vstupním seminářem a hned si pozvala další 2 známé, kteří se mnou ještě měsíc předtím rozdávali na Václaváku reklamní bonbony za 80,- Kč na hodinu. Mým prvním přímým spolupracovníkem v projektu se stala má tajná láska ze základní školy, druhým slečna z brigády pro Tchibo, třetím kamarád z Liberce. Dnes jsou všichni na pátých pozicích. Čtvrtá je má sestra a ta se momentálně školí na manažera.

Na začátku jsem nad tím tak nepřemýšlela, ale možná už někde v podvědomí jsem věděla, že EUROFINANCIAL bude mou budoucností.

Dnes mám školu úspěšně ukončenou, nebydlím už na Floře v podzemí, ani v Karlíně, ale ve svém vlastním bytě 4+1 společně se dvěma dobrými přáteli. O zábavu se nám starají 2 perské činčily, které jsem si vždycky přála. Jsem první ženou, která je v síti EF na 7.pozici! Ve firmě jsem si našla nejen známé, kamarády a přátele, ale i nejlepší kamarádku a přítele.

Určitě mi můžete na firmě přijít povyprávět i svůj příběh. Po různých regionech mě na zasedání či v kanceláři potkáte téměř každý den. EF je totiž teď můj život!